Začala hrát moje oblíbená písnička. Nadskočila jsem si a vydala se k baru, sotva jsem se tam přimotala, barman chystal skleničku. Obratem jsem do sebe nalila deci vodky a vydala se k parketu. V kapse mi vibroval mobil, nevšímala jsem si ho, věděla jsem, že je to matka. Místo toho jsem se kroutila do rytmu. Dunivé basy otřásaly podlahou, brnivý pocit vzrušení mi prostupoval tělem a já tančila s ostatními. Telefon se stále dožadoval pozornosti, nevrle jsme ho vyhrabala z džínsů. Na displeji svítilo máma, típla jsem to. Vypnula ho a hodila zpátky do kalhot. Domotala jsem se zpátky k barové stoličce, obskakující číšník znova a znova nalíval a já pila.
Nemám ponětím, jak dlouho jsem tam byla, tančila a pila, ale nakonec mě z klubu vyhodila až ochranka s tím, že zavírají. Ušklíbla jsem se na ně a prohodila něco ve smyslu, že na dveřích mají napsáno nonstop.
Pohodili mě na zem a dveře hlasitě bouchly. Až na několikátý pokus se mi podařilo vstát z chladného chodníku. Celý svět se se mnou točil a já toužila po další sklence něčeho ostřejšího. Hlasitě jsem se rozesmála. Musela jsem vypadat jako blázen, cítila jsem se tak. Vidět tohle v televizi, pomyslím si, že je to debilita, sama jsem si ale nadávat nedokázala. Bylo mi to fuk.
Konečně jsem se dostala k parku a schoulila se na nejbližší lavičku. Cesta sem byla dosti namáhavá, xkrát jsem spadla, párkrát si nevšimla pouličního osvětlení a ani jsem se nevyhnula hnusným narážkám kolemjdoucích.
Když jsem se tak skrčená na kusu dřeva třepala zimou a hlava mi nepříjemně třeštila, vzpomněla jsem si na otce, jak po nocích chodil domů opilý, jak na mámu řval a vyhrožoval, že ji zabije, pokud mu nedonese z lednice pivo.Tenkrát jsem se zapřísáhla, že já pít nikdy nebudu. Kdysi ale není teď. Nyní mi to zas tak hnusné nepřišlo, přineslo to s sebou zvláštní pocit uspokojení.
Slunce se pomalu škrábalo na oblohu a já začala nadávat. Oči mě pálily jako čerta kříž. Zavřela jsem je a pokusila se alespoň na chvíli usnout. Můj úmysl mi ale překazili přicházející lidé a hlavně jejich šíleně uštěkaní čtyřnozí 'miláčci'. Myslela jsem, že mi pukne hlava, rozletí se na milion kousků. Najednou jsem dokázala pochopit, proč táta tolik vyváděl, když jsem si po jeho opileckém maratónu pustila pohádky v televizi a usadila se vedle něj na pohovku. Pak pokaždé přišla máma s tím, že se mám jít obléct a půjdeme do školky.
"No tak, nech!" Slyšela jsem nějaký skřehotavý hlas nade mnou. "Slyšíš?! Pusť, to je fuj!" pokračovala ta dáma. Až teď jsem si uvědomila, že mě cosi tahá za nohavici. Po chvíli vřeštění té paní to přestalo.
"Hodná Vaflinka," pochvalovala si, "pojď, srdíčko. Půjdeme jinam." Otevřela jsem oči, pomalu a obezřetně, a viděla jen odcházející růžovou kouli o berli a vedle ní poskakujícího yorkšíra, navlečeného do fialového svetru.
Posadila jsem se. Chvíli jen tak seděla a zvykala si na hnusné točení všeho kolem, když se mi podařilo vsát, ovšem nebylo to na první pokus.
Domotala jsem se do naší ulice. Modlila jsem se, aby máma nebyla doma, mé přání nebylo vyslyšeno. Otevřela mi dveře. Nejdříve jsem se jí chtěla za všechno omluvit, jenže ona mě vtáhla dovnitř, a když za mnou zaklaply dveře, rozkřičela se na mě, myslím, že si to celou tu dobu trénovala.
"Kde-si-sakra-celou-noc-byla?!" každé slovo odsekávala zvlášť. "Víš, jak jsem se bála?! Co si to dělala! Ty jsi opilá?" Poslední větu zvláštně protáhla na konci a mířila si to přímo ke mně. Chytila mě za bradu a donutila mě tak k tomu, abych se jí dívala do očí. Po tváři jí kanuly slzy. Původní odhodlání odprosit se jí bylo definitivně fuč. Škubla jsem hlavou a naštvaně jsem se po ní podívala.
"Co ti je do toho?!" zařvala jsem jí do obličeje, "Kdybys mě na tu párty pustila dobrovolně, nestalo by se to. Vůbec mi nerozumíš! Za tohle všechno můžeš ty!"
Strčila jsem do ní, což ona vůbec nečekala a upadla na zem. Proběhla jsem kolem ní, po schodech nahoru, do svého pokoje. Nezapomněla jsem prásknout dveřmi a pro jistotu zamkla. Svalila jsem se na postel a polohlasně nadávala, jaká je kráva.
Zaštkala jsem jen chvíli po tom, co mi začalo kručet v žaludku. Už od včera jsem nic nejedla. Hlava mě pořád bolela.
Nevím, kolik bylo, když se mi začaly zavírat oči. Doufala jsem, že to bude bezesný spánek. Zase jsem se mýlila.
S výkřikem jsem se vyhoupla do sedu. Bylo mi horko, děsem jsem byla celá mokrá. Prohrábla jsem si ulepené vlasy. Byl to příšerný sen. A to se v něm vůbec nic nedělo, jenom tma, ale ne ta uklidňující, nýbrž ta tížívá, předcházející něco úděsného.
Vyškrábala jsem z postele a hned na to na ní zase skončila. Nebylo to jenom tím, že se mi točila hlava, ale taky to způsobilo to, že jsem se v noci zamotala do deky. Vztekle jsem zavrčela a snažila se vymotat z přikrývky.
Když se mi to podařilo, vratkým krokem jsem se vydala do koupelny. Těsně přede dveřmi pokoje jsem se zarazila. Musela bych projít kolem máminy ložnice.
Zakroutila jsem hlavou a sáhla po klice. Stejně je to její vina, tak ať vidí, co způsobila.
Kapičky horké vody mi stékaly po kůži. Na chvíli jsem na všechno to, co se stalo, zapomněla.
Natáhla jsem se pro šampón, který jsem si posléze v masírovala do svých hnědých vlasů.
Když na mě místo horké vody začala dopadat studená. Otočila jsem uzávěrem, jenže ruce nasáklé šampónem po kohoutku sklouzly a já padala.
Cítila jsem tupou bolest na temeni hlavy, instinktivně jsem si na to místo připlácla ruku. Zaskučela jsem. Stáhla jsem ruku před obličej, zatmělo se mi před očima. Po prstech mi stékala krev, moje krev. Někdo zaklepal.
"Em? Jsi v pořádku? Slyšela jsem ránu," ptala se máma, stojíc za dveřmi. Neodpověděla jsem, nemohla jsem, bylo mi špatně. Znovu zběsile klepala.
"Emílie! Slyšíš?!" křičela, hlas se jí v panice třásl. Konečně sáhla po klice.
Všechno jsem viděla zamlženě. Ztrácela jsem vědomí, z velké dálky na mě volal mámin hlas, klížily se mi oči. Temnota mě pohltila.
Pokusila jsem se o rozlepení víček, podařilo se mi to až na třetí pokus. Tak rychle, jak jsem je otevřela, jsem je zase zavřela. Ostré denní světlo mě pálilo na kůži, chtěla jsem si rukama překrýt obličej, k mému překvapení to nešlo. Znovu jsem zkusila otevřít oči, teď už pomaleji, aby si stihly přivyknout.
Konečně jsem se rozhlédla po pokoji, máma spala v křesle naproti postele. Když jsem opětně chtěla zvednout paže a pořád to nešlo, podívala jsem se, co je tomu příčinou.
Ruce jsem měla přivázané k lůžku. Připomínalo to scénu z jednoho filmu o dívce v psychiatrické léčebně. Zděsila jsem se, já přece nejsem šílená. Škubla jsem pažemi, hned v zápětí jsem pochopila, že to bylo špatné rozhodnutí. Přezky se mi zařezaly do zápěstí, až jsem sykla. Do očí se mi nahrnuly slzy, vzlykla jsem.
To probralo mámu a ta byla okamžitě u mě. Odvrátila jsem od ní hlavu, a když se mě ptala, co se děje, mlčela jsem, byla jsem unavená. V duchu jsem na ni ale křičela, že jí to nemá co zajímat, to jenom kvůli ní jsem tady! A ona ne a ne to pochopit.
Plně vnímat jsem začala, až se do pokoje nahrnulo asi pět mužů v bílých pláštích. Ohmatávali mě a dělali si poznámky do modrých desek. Jakmile usoudili, že prohmataná jsem už dost, začali se mě vyptávat jak v kriminálce při výslechu. Neměla jsem v plánu jim odpovídat.
"Možná je v šoku," nadhodil jeden z nich.
Nadechla jsem se pro odpověď. Pak jsem ale pusu zase zavřela. Doktor se chtěl zase na něco zeptat, přerušila jsem ho.
"Nechte mě všichni být!" křičela jsem na celý pokoj. Kroutila jsem sebou a snažila se uvolnit své ruce z popruhů. Lékař, který stál nejblíže, se mě pokoušel utišit. Pevně mě držel, abych sebou přestala házet. Když mě znehybnil, kousla jsem ho.
"K čertu!" prsknul,okamžitě ze mě stáhl ruce a třel si zápěstí. Využila jsme toho a nanovo začala řvát. Můj povyk pomalu přešel jen k tichému naříkání. Prosila jsme je, aby mě nechali na pokoji. Vpíchli tekutinu do kapačky a odešli s tím, že se zastaví později, až sedativa zaberou.
Zůstala tam jenom máma. Sledovala jsem, jak váhala, jestli má zůstat u zdi, a nebo mě jít utišit. Zřejmě si vybrala druhou možnost. Obešla nemocniční postel a sedla si na její kraj. Opatrně vztáhla ruku, odklonila jsem se. Její paže znovu klesla k tělu.
"Emí…" začala, ale já ji to nenechala doříct.
"Ne! Už na mě nemluv. Nerozumíš tomu. Vůbec mě nechápeš! Teď si hraješ na mámu, jak se strašně bojíš, snažíš se, aby z tebe vyzařovala autorita, ale neumíš to! Nikdy si to neuměla," obviňovala jsem ji a sledovala, jak se jí v očích hromadí slzy. Tiše dopadly na modrobílou přikrývku.
Kdysi bych se jí omlouvala a snažila se ji upokojit, že to bude dobré, že už se to nebude opakovat a že jsem to tak nemyslela, ale teď už ne.
Otřela si obličej rukávem a já si všimla, jak se jí v očích usadila odvaha. I přes moje protesty mi dala pusu na čelo. "Najdu si k tobě cestu!" O tom pochybuji, odpověděla jsem jí v myšlenkách. Její odhodláním naplněný hlas jsem ještě dlouho poté, co zavřela dveře, nemohla vytřást z hlavy.
Byla jsem plně přesvědčená o tom, že jí to nikdy neprominu.
Veronika Skřičková,
Novinářský šotrek 2011,
